Sermon Tone Analysis

Hospodine, proč stojíš opodál?

(Žalm 10)

Pokojné ráno, bratři a sestry,

sešli jsme se zde, abychom společně uctívali našeho Pána Ježíše Krista.

A slyšení Božího Slova a jeho aplikace do našeho života, je vrcholem křesťanského shromáždění!

Dnes máme před sebou 10.

Žalm.

Na úvod přečtu náš dnešní text.

„Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?

Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni.

Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí!

Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina.

Svévolník ve zpupném hněvu říká: "Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není."

Odtud všechny jeho pikle.

Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům.

Říkává si v srdci: "Mnou nic neotřese.

Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého."

V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti.

Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, jeho oči pasou po bezbranném.

Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl.

Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů.

Říkává si v srdci: "Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí."

Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované!

Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: "Ty nic nevypátráš"?

Ty však vidíš trápení a hoře.

Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou.

Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc.

Přeraz paži svévolníka, paži zlého.

Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne.

Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země.

Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach."

10.

Žalm navazuje na 9. Řada komentátorů spojuje oba tyto texty do jednoho.

Vedou nás k tomu dobré důvody: Například 10.

Žalm nemá nadpis (podobně jako 1. a 2. Žalm, které rovněž bývají spojovány dohromady) a oba tyto žalmy sjednocuje akrostická forma hebrejské abecední poezie (kde každá sloka začíná hebrejským písmenem a sestupně pokračuje až k poslednímu písmenu).

Septuaginta (řecký překlad Starého zákona) sjednocuje tyto Žalmy do jednoho; masoretský text (hebrejský starozákonní text) je zase rozděluje.

Na druhou stranu je zde rovněž zásadní změna tónu, jež nám indikuje, že rozdělení je věcné.

Například v posledním verši 9. žalmu čteme tuto Davidovu smělou výzvu: „Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé."

Ale v 1. verši 10.

Žalmu vidíme náhlou změnu v tónu, když David lamentuje: „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ Ať už je však spojíme dohromady nebo rozdělíme, mají k sobě 9. a 10. žalm velmi blízko.

Musíme zdůraznit, pakliže nechceme minout cíl, jeden zásadní fakt: A totiž, že celý 10. žalm je i modlitbou!

Modlitbou, jenž začíná prastarou, a přitom však stále aktuální otázkou!

Proč Bůh dovoluje svévolníkům činit zlo?

Přemýšleli jste, jak byste odpověděli, kdyby se vás takhle někdo zeptal, bratři a sestry?

Touto otázkou se budeme zabývat hned v 1. bodu našeho kázání a budeme z Božího Slova čerpat odpovědi.

A potom tu máme problém omezené lidské zkušenosti.

Kde máme jako lidé hledat komfort a ujištění, když se svět hroutí zkázy?

Jak máme osobně přistoupit ke zlu, které nás každý den konfrontuje?

Ve 2. bodě se seznámíme více s Davidovou zkušeností se zlem (a jeho květnatým popisem svévolníků).

A nakonec, ve 3 bodě, si ukážeme, že naše osobní zkušenost se může různit, avšak naše víra a jistota by měla stát na věčném a nikdy se neměnícím Božím Slově!

1. Prastará otázka

V 1. verši čteme lamentaci (nářek, bědování) krále Davida a současně i velmi zajímavou otázku směrem k Hospodinu: „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?"

Tato otázka je prastará jako samo lidstvo a přitom stále aktuální.

Má různé formy, přestože je v jádru stále stejná.

A nevyhne se ani věřícímu člověku!

Když to vypadá, že se svět hroutí do pekel, Boží lid často běduje a ve svých srdcích hlasitě volá: „Kde jsi, Bože?“

Zrovna tak jako svatí mučedníci, kteří zemřeli pro Kristovo jméno, a jejichž volání slyšíme po rozlomení 5. pečeti v 6. kapitole knihy Zjevení: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?" (Zjevení 6:10).

I zde vidíme stejný apel: Vroucí (a trochu i netrpělivé) volání Božího lidu po spravedlnosti!

Ihned na úvod musíme ovšem vyzdvihnout jednu skutečnost.

A totiž, jak je Bible realistická!

Jeden ze znaků falešných náboženství bývá jev, jenž můžeme popsat jako naivní idealismus.

Typicky například Svědkové Jehovovi (ale bohužel i další církve) rádi prezentují své materiály kresbami, jež působí přehnaně idealisticky a kdyby uměly mluvit, říkaly by věci jako: „Tady je společenství, kde se mají všichni rádi.

Vaše problémy zmizí, jakmile se k nám přidáte...“ Jde samozřejmě o formu manipulace!

Neboť nejde o prezentaci pravdy (reality), ale fikce, která má působit na lidské emoce.

Bible ale nikdy nedělá nic tak laciného!

Kdepak!

Prezentuje svět takový jaký je.

Pravdu takovou jaká je! Boží lid takový jaký je – v jejich vítězstvích i prohrách!

Učí nás rozlišovat dobro od zla, pravdu od lži, spravedlnost od nepravosti!

A vede nás od poznání našeho hříchu k Boží milosti zjevené v osobě Ježíše Krista!

Neslibuje nám nic naivního!

Neříká nám: „Přidejte se k nám a všechny vaše problémy zmizí.

A už budete všemu rozumět!“ Náš dnešní text je toho zářným příkladem.

Ukazuje nám modlitbu krále Davida, jež nám cosi prozrazuje o jeho porozumění (respektive neporozumění) Božímu jednání.

Především zde spatřujeme onu opravdovost!

David není nějaká „mýtická postava z éteru“, ale reálný člověk jako my, a má proto i podobné otázky jako my!

A my se s ním můžeme ztotožnit...

Milí svatí, Bůh nás přesahuje natolik, že můžeme s jistotou říct, že kdo tvrdí, že všemu rozumí o Bohu (a nemá žádné nezodpovězené otázky) – zejména pak Jeho úradkům a všem plánům, nepoznal ještě tolik, kolik je potřeba poznat!

Nebo jen nežil dost dlouho.

Vždyť i apoštol Pavel napsal tato, mnohokrát citovaná, slova: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění!

Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ (Řím.

11:33).

A proto je zcela normální mít otázky...

Zrovna tak jako tu, kterou král David předkládá v modlitbě před svého Boha: „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ Ptá se a v jeho slovech vnímáme naléhavost!

Ještě než si odpovíme, na co se David vlastně ptá, povšimněme si ale nejprve, co dělá.

David promlouvá přímo k Bohu – nehledá tedy odpovědi u člověka!

Toto je zcela zásadní poznání, ač je i triviální.

Jeden ze základních problémů člověka je jeho duchovní lenost.

A tak vyzdvihněme na úvod tento fakt, že zde máme člověka, který má otázky a hledá odpovědi přímo u svého Boha!

A co je podstatou jeho otázky, milí svatí?

David se Boha esenciálně ptá na to, proč dovoluje lidem konat zlo!

To je zjevné z následujícího textu, kde je barvitě popsáno jednání svévolníků.

K tomu se více dostaneme v druhém bodě.

Nyní se ale ještě zastavíme a podíváme hlouběji do Božího Slova a budeme hledat odpovědi na Davidovu otázku.

Zeptejme se nejprve ale i my! Proč se vůbec David táže na takovou otázku?

Co jej k tomu vnitřně motivuje?

Touha po výkonu spravedlnosti!

Kdokoliv se ptá na tuto otázku, ať už křesťan nebo nevěřící, dosvědčuje svým jednáním biblický fakt, že je stvořen k Božímu obrazu a má dílo Božího zákona vepsané ve svém srdci, jak nám to sděluje i apoštol Pavel v listě Římanům.

„Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají.

Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí."

(Řím.

2:14-15).

Apel na spravedlnost je člověku vlastní, neboť má v srdci vepsáno to, co zákon požaduje (ve Studijním překladu máme výraz dílo Božího zákona).