Sermon Tone Analysis
Overall tone of the sermon
This automated analysis scores the text on the likely presence of emotional, language, and social tones. There are no right or wrong scores; this is just an indication of tones readers or listeners may pick up from the text.
A score of 0.5 or higher indicates the tone is likely present.
Emotion Tone
Anger
0.06UNLIKELY
Disgust
0.05UNLIKELY
Fear
0.11UNLIKELY
Joy
0.15UNLIKELY
Sadness
0.1UNLIKELY
Language Tone
Analytical
0UNLIKELY
Confident
0UNLIKELY
Tentative
0UNLIKELY
Social Tone
Openness
0UNLIKELY
Conscientiousness
0.18UNLIKELY
Extraversion
0.24UNLIKELY
Agreeableness
0.52LIKELY
Emotional Range
0.07UNLIKELY
Tone of specific sentences
Tones
Emotion
Language
Social Tendencies
Anger
< .5
.5 - .6
.6 - .7
.7 - .8
.8 - .9
> .9
Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?
(Žalm 11)
„Pro předního zpěváka, Davidův.
Utíkám se k Hospodinu.
Pročpak mi říkáte: "Jen si lítej, ptáče, po té vaší hoře!
Hle, jak svévolníci luk už napínají, šípy na tětivu kladou, aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce.
Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?"
Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích.
Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny.
Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí.
Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr.
Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého."
V dnešním textu vidíme znovu krále Davida, jak se nachází pod útokem ničemů a máme před sebou 7 veršů, které společně prostudujeme…
V 1. bodě se podíváme na Davidovu situaci (soužení), ve které se nachází a zaměříme se na to, jak na ní reaguje.
Co dělá a co také nedělá!
Podíváme se blíže i na jeho nepřátelé, na to, kde se nacházejí, a co je vlastně předmětem jejich posměšků.
Ve 2. bodě se potom podíváme blíže na hlavní otázku dnešního kázání, tak, jak je v našem textu: Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?
A ukážeme si, co je míněno těmi základy v Davidově případě.
A v posledním, třetím bodě, si představíme odpověď.
Představíme si 4. esenciální pravdy, které si musíme uvědomit, ocitneme-li se uprostřed tísně s pocitem, že se svět kolem nás hroutí!
Pojďme k prvnímu bodu našeho kázání…
1. Davidovo soužení
Náš text začíná v 1. verši skutečně dramatickým zvoláním: „Utíkám se k Hospodinu!“
Ve Studijním překladu máme: „Hledám útočiště v Hospodinu“.
Je to jako bychom se ocitli uprostřed nějaké bitvy.
Nevíme, jak jsme se zde objevili, kde jsme, a ani, kdo vlastně útočí.
A první informace, kterou se dozvídáme, obsahuje Davidovo věrné vyznání: „Hledám útočiště v hospodinu!“
Když se člověk ocitne v situaci, jenž ho volá k reakci, vyzývá ho, aby jednal, jako první věc sahá přirozené po tom, čemu věří, že mu v daném okamžiku může pomoci.
Jakmile se člověk zraní při práci, tak přirozeně hledá lékárničku.
A podobně, například lovec v lese, zaskočen vlkem, šahá přirozeně po pušce!
A co dělá David?
Jaká je jeho první reakce?
Uprostřed soužení utíká k Hospodinu zástupů!
Co zde vidíme, je reakce opravdové víry na různé zkoušky a soužení!
Zastavme se nyní a zeptejme se jinak: Co David nedělá?
Pojďme se a podívat se na Davida ještě z jiné stránky.
Co o něm můžeme prohlásit?
Za prvé, nevěří sám v sebe!
Davidova přirozená reakce na soužení nám ukazuje zcela jasně na fakt, že tento mocný bojovník a král Izraele, nevěří sám v sebe!
Co svět dneska učí, co zaznívá ze všech stran (od psychologů, po různé poradce, z televize…), je to, že váš základní problém je, že si zkrátka málo věříte!
Když se dnes zeptáte lidí, jestli věří v Boha, často vám odpoví, že věří sami v sebe.
Nechtějí tím však říct, že věří ve svou existenci – to by bylo absurdní (!), ale spíše, že důvěřují sami sobě a ne Bohu!
A přestože musíme říct, že existuje něco jako zdravé sebevědomí, které není hříšné, stejně jako hříšné sebeponižování se, platí ovšem, že svět nakonec uctívá sebe – člověka!
Jeho schopnosti a dovednosti!
Svět rád hlásá tento postoj: „Neboj se, já to zvládnu!
Dokážu to! Stačí jen, když si budu více věřit!“
Křesťanství ale začíná jinde… Na místě, kde si člověk uvědomí svou nedostatečnost a naprostou závislost na Bohu; včetně svých talentů, jimiž se tak rád přirozeně vychloubá!
Křesťan fundamentálně nedůvěřuje sám sobě, ale spolu s Davidem, ve 20.
žalmu, vyznává: „Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha." (Žalm 20:8).
Křesťan tedy bojuje jinak a vyhrává jinak: Ne svou silou, ne svou moudrostí, ale na kolenou u Hospodina zástupů!
Vítězíme vírou v našeho Pána!
A skutečně vítězíme – na rozdíl od světa, jehož postoj neobstojí a uprostřed krize se hroutí a podléhá panice, což můžeme krásně pozorovat i třeba na koronavirové krizi!
Apoštol Jan nám, ve svém listu, připomíná tato důležitá slova: „Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?" (1 Janův 5:5).
Kdo jiný, křesťané!
Kdo jiný!
Za druhé, nebere věci do svých rukou!
David není v důsledku hříšné sebedůvěry váben k tomu, aby bral věci do svých rukou bez ohledu na Boha.
Nemusí to být ale jen hříšná sebedůvěra, jenž člověka vyprovokuje k svévolnému jednání.
Může jít o celou řadu tělesných projevů: Hněv, strach, žádostivost…
Davida mohli jeho protivníci vyprovokovat k hříšnému hněvu a on by v důsledku jednal zbrkle a nerozumně a třeba by se, bez Božího požehnání, vydal vstříc přesile a byl nakonec zabit.
A nebo by ze strachu kapituloval, podřídil se zlu a šel třeba v důsledku do otroctví.
Ať už tak nebo onak – nic z toho by nebylo reakcí důvěry v Hospodina.
A bylo by to prohrou jeho víry…
Pro křesťana může být velkým pokušením brát věci do svých rukou.
Zvláště, když jsme vystaveni bezpráví.
Mnohdy bychom možná jakoby chtěli uspíšit Boží spravedlivé soudy.
Písmo nás ale vybízí těmito slovy: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´" (Řím.
12:19).
David ale hledá útočiště ve svém Bohu.
Nemstí se, nepropadá strachu, nespoléhá na sebe, ale utíká ke skále věků – Hospodinu zástupů!
Pojďme dále…
A ptejme se: Jakou reakci vyvolává u svých protivníků?
Posměšky!
Pohrdání!
Nenávist!
I křesťané, když vkládají důvěru ve svého Boha, setkávají se často s posměšky od druhých.
Podobně jako v našem textu, kde protivníci Davida, komentují jeho důvěru v Hospodina, následovně: „Jen si lítej, ptáče, po té vaší hoře!“
David není v tomto případě útočníkem; je tím, kdo se ptá: „Pročpak mi říkáte!“
Je tím, kdo nerozumí tomu, co se děje.
Proč jen je terčem takových útoků?
Nenávist nebývá racionální; může mít racionální základ – ten je ale utopen v nepřehledných bažinách zloby.
Nenávist se ráda projevuje, rodí se v hříšném lidském srdci a pak cestuje dále až nakonec vystrkuje svůj jedovatý jazyk!
„Jen si lítej, ty ptáče jedno!“ Pán Ježíš učil, že z hříšného lidského srdce vycházejí samé ohavnosti: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky."
(Matouš 15:19).
Dále si v textu našeho žalmu si musíme dále nutně povšimnout drobného detailu, jenž nám ukazuje, že nakonec nejde jen o Davida a jeho protivníky.
Jeho nepřátelé totiž říkají: „Jen si lítej, ptáče…“ ale pak si jaksi nemohou pomoci a ještě dodávají něco mnohem příznačnějšího: „po té vaší hoře!“
Detaily jako tento ukazují, že máme před sebou Boží Slovo, které přesahuje věky a kultury!
A proto můžeme ve slovech Davidových protivníků slyšet i slova moderních posměváčků a skeptiků, jenž rádi, a s nutnou dávkou jízlivosti, prohlašují: „Jen si věř v toho svého Boha! V tu svou berličku!
Zdalipak ti pomůže!“
Davidovi protivníci tedy nechtěně přiznávají svůj předsudek vůči jeho náboženství – a nakonec i vůči samotnému Hospodinu zástupů!
Danou horou je nepochybně míněna hora Sijón, jenž je symbolem Boží smluvní přítomnosti, a označení pro chrámovou horu, která se nacházela v Jeruzalémě.
V 78.
Žalmu čteme: „zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval.
Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.“
(Ž.
78:68-69).
Komentář ničemů tedy nepochybně adresuje i biblickou víru pod Starou smlouvou…
I jako křesťané se potýkáme s podobnými předsudky.
Člověk je od své přirozenosti v nepřátelství vůči Bohu, což se viditelně projevuje v nepřátelství vůči křesťanství i křesťanům.
Proto Pán Ježíš řekl tato slova, jenž si musíme stále připomínat: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás.
Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho.
Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí."
(Jan 15:18-19).
< .5
.5 - .6
.6 - .7
.7 - .8
.8 - .9
> .9