Sermon Tone Analysis

Úvodní komentář

Položme si základní otázku: Co vlastně máme před sebou?

Je 1. list Janův dopis, kázání či něco jiného?

Není nad to začít úvod k 1. Janovu listu tím, že zpochybníme ihned na začátku, zda-li je to vůbec dopis či epištola.

Jsou zde totiž jistá specifika, jež vedou i řadu učenců právě k tomuto závěru: „První Janův dopis vlastně není dopisem!“

Proč by si někdo něco takového myslel?

Inu, jsou zde právě určité charakteristiky, které ostatní epištoly v Bibli mají, ale 1. list Janův ne.

Co tedy mají a v našem textu chybí?

Typické sekce jako právě úvodní a závěrečný pozdrav!

Náš text nezačíná obvyklým: „Jan, otrok Ježíše Krista, povolaný apoštol...“ Ale podobně právě jako v Janově evangeliu, jdeme rovnou k jádru věci: Ke Slovu života!

Na druhou stranu ale oslovuje své čtenáře velmi osobním stylem: „Moje dítky“ (ČSP, 2:1), což indikuje, že píše specifickému publiku, s nímž má velmi blízký vztah.

Mnozí učenci se proto domnívají, že První list Janův byl jakýmsi oběžným dopisem, který se četl v mnoha církvích, které měly s Janem důvěrný vztah.

Mnohé tomu naznačuje.

Například ve druhém listu píše vyvolené paní a jejím dětem (metafora pro církev), v závěru jí nechává pozdravovat od dětí její vyvolené sestry (další církev) a píše také, že se těší, až s nimi bude mluvit tváří v tvář.

Ve třetím pak píše jistému milovanému Gaiovi – u spatřujeme znovu stejnou laskavost a důvěrnost.

Ve všech případech to ukazuje, jak osobní a blízký vztah měl apoštol s mnoha sbory, a proto je teorie oběžného listu velmi pravděpodobná.

Kdo dopis napsal?

Přestože není podepsán, není důvod zpochybňovat tradiční pohled, že jde o Jana Zebedeu, bratra Jakuba Zebedey, jednoho z 12. apoštolů.

Styl, dikce a obsah úzce sleduje Janovo evangelium.

Raná církev (mezi nimi Irenej, Jeroným, Eusebius) přisuzovala autorství rovněž Janu Zebedeovi.

Na tohoto „milovaného“ učedníka se blíže podíváme v 1. bodu našeho kázání.

Kdy byl Janův dopis napsán?

Traduje se, že apoštol byl již v pokročilém věku a žil v té době v Malé Asii, v Efezu.

Tón dopisu podporuje tuto myšlenku; vzpomeňme na již zmíněné oslovení: „Moje dítky“, které naznačuje i věkový rozdíl mezi Janem a jeho publikem.

Vzhledem k tomu, že dopis obsahuje polemiku s ranou gnostickou herezí, přitom ale nezmiňuje pronásledování Titem Flaviem Domitianusem (začátek přibližně 95 po Kr.), přiklání se konzervativní učenci k tomu, že dopis mohl být napsán někdy v letech 90 - 95 po Kristu.

Srovnáme-li Janův list s dopisy Ignáce z Antiochie nebo Polykarpa ze Smyrny, které se datují k počátku 2. století a obsahují pokročilejší formu gnosticismu, je náš postoj o to více podpořen.

Co je charakteristické pro 1. list Janův po literární stránce?

Když jej srovnáte právě například s Pavlovým listem Římanům, nemůžete si nevšimnout, jak moc se liší literární forma a s tím spojená argumentace.

Zatímco Pavlův list obsahuje typickou lineární posloupnost, která je tak vlastní řeckému (a našemu) myšlení, apoštol Jan se často točí v kruzích a postupuje „spirálovitě“ a stále opakuje pravdy, které již předtím svému publiku sdělil.

Způsob, jakým to dělá, je často velmi harmonický a vykazuje jisté podobnosti s poezií.

Možná jde také o jistý (ztracený) antický literární žánr.

Jen se podívejte na následující slova ze závěru epištoly, kde se opakuje krásné slovo víme: „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne.

Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého.

Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh.

A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu.

“ (1 Janův 5:18-20).

Ve světě, kde je tolik nejistoty a nedůvěry, je osvobozující slyšet takový důraz na slovo „víme“, zvláště, jde-li o záchranu našich duší!

Zamysleme ale se nad tím, co z toho vyplývá?

Opakování je projevem hebrejského způsobu myšlení, kdy nepostupujeme jen od bodu A k bodu B, C, atd., ale jak postupujeme, tak se vždy tak trochu i vracíme k tomu, co jsme již řekli, znovu to opakujeme (přidáváme tím dané informaci větší význam) a rozvíjíme dále.

To všechno má svůj patřičný didaktický efekt: Publikum si po přečtení listu bude mnohem více pamatovat jeho opakující se témata a důležité myšlenky, zatímco u listu Římanům bude potřeba častějšího čtení.

Jaká jsou důležitá témata našeho listu?

Jedno z nich se dotýká jistoty spasení a zabývá se rozlišením pravých křesťanů v kontextu společenství od těch falešných.

List obsahuje řadu ostrých kontrastů, aby nám pomohl jasněji rozlišit opravdové věřící od těch falešných.

Apoštol tedy rozlišuje mezi těmi, kteří chodí ve světle a těmi, co jsou ve tmě (1:6-7); těmi, co vyznávají své hříchy a těmi, co říkají, že žádný hřích nemají(1:8-10); těmi, kdo dodržují Boží přikázání a těmi, co ne (2:3-6); těmi, kteří milují své bratry a těmi, co je nenávidí (2:9-11; 3:11-15); těmi, kdo nenávidí svět a těmi, co jej milují (2:15-17); těmi, kdo činí spravedlnost a těmi, kdo činí hřích (3:1-10).

A nakonec i mezi těmi, kteří věří Bohu a těmi, kteří nevěří, co mají Syna a těmi, co jej nemají (5:10-12).

Dále své čtenáře také učí rozpoznávat duchovní dezinformace (falešná učení) a jejich šiřitele (falešné učitele – antikristy).

Kdo jsou tito antikristé?

Nejsou to lidé vně církev, ale sabotéři, co se snaží působit uvnitř společenství.

Často citovaný verš z Janova prvního listu říká: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás.

Kdyby byli z nás, zůstali by s námi.

Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás.“ (1 Janův 2:19, ČSP).

Tito antikristé popírali, že Ježíš je Kristus (2:22) a že přišel v těle (4:3).

V kontrastu s nimi znovu vidíme pravé Boží děti, jež vyznávají Ježíše jako Mesiáše, který se stal i opravdovým člověkem (2:23; 4:2).

Dalším důležitým tématem je nepochybně láska.

Speciálně ve 3. a 4. kapitole, ale téma lásky na nás dýchá v celém listu.

Jak se však prakticky projevuje tato jedna ze tří hlavních křesťanských ctností?

Apoštol nám říká: „Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle.

Podle toho poznáváme, že v něm jsme.“

(1 Janův 2:5).

A ti, co tedy zůstávají ve světle také milují svého bratra (2:10).

Láska mezi křesťany je viditelným důkazem Boží přítomnosti v jejich životě a v životě církve.

To jsou hlavní důležitá témata, která budeme do detailu v budoucnu postupně procházet.

Dnešní kázání je ale více úvodní a podíváme se na Janův list z vyšší perspektivy.

Nejprve se seznámíme blíže s jeho autorem Janem Zebedeou, apoštolem lásky, poté spolu projdeme jednotlivé kapitoly a jejich obsah; nakonec si vše shrneme a zaměříme se na to, co bychom si měli z daného listu odnést.

Pojďme k prvnímu bodu našeho kázání.

1. Učedník, kterého Ježíš miloval

I když v našem textu chybí úvodní představení, jak jsme na něj zvyklí z většiny epištol Nového zákona, je dobré se podívat na autora našeho listu, Jana Zebedeu, blíže.

A zaměříme se primárně na ty skutečnosti, které pro nás mají zásadní duchovní užitek!

A myslím, že můžeme pro tentokrát začít tak nějak od konce; od konce Janova evangelia.

Pro Jana není ani tolik důležité, že byl jedním z 12. apoštolů, má také ve zvyku nejmenovat se přímo (občas se označuje titulem „jiný učedník“), přesto neexistuje vyšší titul a pocta než právě tato krásná fráze, kterou v Janově evangeliu můžeme v různých podobách najít rovnou šestkrát (13:23; 19:26; 20:2; 21:7; 21:20).

V poslední kapitole čteme: „Petr se obrátil a uviděl, jak za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval...“ (Jan 21:20).

Víte, mohli bychom skončit přímo zde a již nepokračovat dále, neboť z těchto slov na nás dýchá celý Janův život a jeho živá víra.

Mnozí lidé si dnes rádi dávají tituly, které jim přidávají autoritu či jakousi hodnotu (prorok „ten a ten“, apoštol „ten a ten“ nebo ještě hůře: „ta a ta“), Jan se však nechce identifikovat ani vlastní láskou ke Kristu, dražší než celý tento svět a jeho lákadla jsou pro něj právě tato překrásná slova, jimiž chce být znám: „Učedník, kterého Ježíš miloval...“

Je to jako bychom náhle objevili náhrobní kámen vedle polní cesty, jehož slova nám řeknou jediné: „Tento člověk miloval a byl milován Ježíšem.“

A není to právě to, proč jsme tady?

Není to něco, čím chceme být také známí?

A je něco víc?

Možná také platí, že čím více známe Pána, tím větší bude i naše láska k Němu.

Nakonec apoštol Jan napsal ve svém prvním listu tato slova: „My milujeme, neboť on první miloval nás.“ (1 Janův 4:19).

Mezi 12 apoštoly existoval také něco jako vnitřní kruh, kde byli 3 lidé: Petr, Jakub Zebedea a jeho bratr Jan, autor našeho listu.

A z těchto tří to byl Jan, kdo měl k Pánu nejblíže.

Byl to také Jan, kdo spočíval v Ježíšově náruči během poslední večeře (Jan 13:23) a sloužil jako prostředník mezi Petrem a Ježíšem, když chtěl Petr vědět, kdo Pána zradí (v.

24-25).

Pán mu také na kříži později svěřil péči o svou matku Marii (Jan 19:26-27).

A vzpomeňme i na tento krásný moment krátce po vzkříšení, kdy Petr s Janem pospíchají k prázdnému hrobu poté, co jim Marie řekla, že Pán není na svém místě.

Čteme zde: „Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první.“

(Jan 20:4).

Vidíme zde Jana, jenž běžel jako vítr a Petra předběhl; předběhl by i Forresta Gumpa, kdyby to šlo.

Utíkal jako někdo, kdo miluje a chce vědět, co se děje.

Možná se mu hlavou honily některé Pánovy výroky.

Možná si vzpomněl na to, co říkal a co čteme v Matoušově evangeliu, v 17. kapitole: „Syn člověka bude vydán do rukou lidí; zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen.“

(Matouš 17:22-23).

Přesto však nevidíme, že byl tím, kdo vstoupil do hrobky jako první; zastavil se, jen nahlédl dovnitř, ale nevstoupil.

Možná měl obavy jako někdo, kdo se bojí otevřít velmi důležitý dopis a musí chvíli počkat, nadechnout se a připravit na to, co ho čeká uvnitř.

Jana uvnitř prázdné hrobky nečekalo žádné děsivé tajemství, nýbrž věčný život!

A proto byl možná i Jan prvním z apoštolů, kteří doopravdy uvěřili.

Dále čteme: „Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil.“

(Jan 20:8).

Jan byl prvním z apoštolů, kteří uvěřili, že Ježíš je tím, kým o sobě říkal, že je.

Mesiášem, Synem živého Boha, Božím Beránkem, jenž sňal hříchy světa!

Vzpomeňme ještě na scénu z poslední kapitoly.